Kapitola 1
                 ZPRÁVA

„Tady doktor Ditrich,“ ohlásil se do telefonu před vjezdem do parku přítel a lékař rodiny Kelbitz-Rinowských.
„Prosím, už jste očekáván,“ ozval se hlas majordoma a železná brána, ukotvená do masivních kamenných sloupů, chránící soukromí rodiny bostonského podnikatele a byznysmena, se počala otevírat.
Doktor se rád kochal průjezdem vždy bezchybně upraveným parkem, na který volně navazovala zahrada, plná okrasných dřevin a barevné květeny. Žluté a purpurově rudé keřové růže, rozsázené podél příjezdové cesty, máváním květů ve větru jako by vítaly hosty před vstupem do honosné vily, kterou si baron nechal vystavět ve slohu novorenesance jen kousek od Beacon Hills.
A zatímco se doktor kochal zahradou, seděl baron ve své prosluněné pracovně za starožitným dubovým stolem.
Stříbrné nitě už mu dávno vystřídaly dříve hustou, tmavou kštici a nejinak tomu bylo i s precizně střiženým fousem. Na čerstvého pětasedmdesátníka to byl ještě stále šarmantní muž, vždy upravený ve slušivém obleku a s vypulírovanými brýličkami na špičce nosu. Dokonale zapadal do své pracovny, stejně jako sbírka dýmek na římse mramorového krbu.
Na tohle místo nedal baron dopustit. Byla to jeho oáza klidu, trucovna, pracovna i salónek pro pány, který si nechal upravit podle vzpomínek na rodné sídlo a pracovnu svého otce. Nechyběly zde masivní dřevěné police, ve kterých se těsnaly povětšinou krásně zdobené knihy s pevnými hřbety. Místnosti dominoval luxusní bar v maorském stylu. Kolem krbu ze zeleného mramoru ponechal baron prostor pro své vzpomínkové rekvizity. Také za pracovním stolem byla zeď potažená zelenou dekorativní tapetou, kde své čestné místo zaujímal obraz v pozlaceném rámu se starším, stojícím mužem s hůlkou. Ačkoliv se ta místnost zdála na první pohled stísněná, nechyběla zde ani dvě kožená křesla s malou pohovkou. Za ní se rozprostírala krásně zelená plocha s barevnými koulemi působící dojem, jako by biliárové plátno natáhli teprve včera. Baron miloval tuhle hru, kterou zde hrával u dobré whisky se svými nejlepšími přáteli. Také proto v koutě, kde by hospodyně uvítala vysokou karafu se sušenými květy, stál vyřezávaný stojan s tágy, nad kterými se leskly zlacené jmenovky přátel, jako doktor Ditrich, nebo Markus Nowak. Měl tam uložené i dvě golfové hole s věnováním – pro přítele od přátel.
Nyní, nikým nerušen, bloumal nad hromádkou novin a v ústech žmoulal jednu ze svých dýmek. Tento domácí luxus a ranní rituál si baron dopřával, pokud mu povinnosti byznysmena, makléře a také majitele továrny značky RK skin, zaměřenou na kožedělnou výrobu, dovolily zůstat alespoň na pár dní doma. Procházel burzovní noviny, sport, oblíbené sloupky, aby nakonec zakotvil na první stránce The Boston Globe. Ale dnes se nějak nemohl soustředit. V každém rozečteném sloupku se přistihnul, že je myslí úplně jinde. Protíral si unavené oči a přemýšlel o čase, který utíká čím dál rychleji a nemá záchranné brzdy. Přemýšlel o své krásné, o poznání mladší, milované ženě Ester. Kolik jí bude moci ještě ukrojit ze svého života? A co Lola? Nedávno oslavila své osmnácté narozeniny a o životě neví skoro nic. Je chytrá, ale dokáže jednou převzít celý byznys? Stačí Lolu všechno naučit a předat jí rodinnou firmu? Od malička ji nenásilně k tomu údělu směřoval a vedl. Hráli spolu golf, chodila do klubu jezdit parkur, brával ji na lov kachen a samozřejmě do fabriky, kterou jako většinový vlastník kontroloval a řídil. To vše, aby se seznámila s prostředím a lidmi, které jednou bude potřebovat. Předčítala mu noviny, řešili situace vzestupu a poklesu akcií na burze, aby ji pak nechal samou investovat menší částky. Chodila na jazyky a mnohé jiné aktivity, které zatím brala jako nějakou hru, baron ale věděl, že brzy nastane čas, kdy bude muset všechno své podvědomé vědění zúročit a přetavit do skutečné reality. Kéž by měl dar dlouhověkosti, jaký dostala do vínku matka. Už je v požehnaném věku devadesát čtyř let, ale jak to s ní teď bude? Nemoc ji oslabuje čím dál víc. Věděl jako všichni ostatní, že se blíží nevyhnutelné, ale teď na to nechtěl myslet. Potáhl z dýmky a vrátil se zpátky ke čtení, ovšem rána do dveří jej vytrhla od novin úplně.
„Neruším, tati?“ špitla sametovým hlasem dívka s rudými vlasy pečlivě spletenými do copu, který trčel z módní riflové baretky. Přivalila se do pracovny jako velká voda, div že nevyrazila zámek. Oděná jen v riflových kraťasech, růžovém flitrovém tričku, které dokonale rýsovalo křivky mladé ženy, a na nohou se jí blýskaly bílé značkové tenisky, aby ve škole vypadala IN, stejně jako její kámošky.
Sotva vlítla do pracovny, nakrčila lehce kropenatý nosík, neboť nasála hustou mlhovinu, která se vznášela prostorem. Poté vykulila na otce své krásné smaragdové oči, aby tím demonstrovala nedýchatelnost, načež je zase přimhouřila a dělala na otce smutně koukající „psí oči“, neboť si byla vědoma drobného prohřešku vůči pravidlům, jakési domácí etiketě, kterou se snažil baron v této uspěchané moderní době zachovávat.
Nikomu jinému by baron takový příchod bez ohlášení do jeho svatyně netoleroval, ale pro svou Lů, jak jí doma říkali, měl slabost. Byla vymodleným a také jediným dítětem, kterému by snesl i modré z nebe. Dlouhých osm let se o dítě se svou ženou Ester pokoušeli, marně. Ale jak to tak bývá, v době, kdy už ztratili naději a nechali to být, dostavil se zázrak v podobě malé Loly. Ani přes bohatství, jaké Lolu obklopovalo, nepatřila v žádném případě k rozmazleným frackům, zlatým dětem, jak se říkalo nesnesitelně protivným teenagerům bohatých rodičů. To ne, ba právě naopak, oba rodiče dbali na její výchovu, ale zrovna prožívala období, které se, jak říkal doktor Ditrich, musí vydýchat.
„Teď už nerušíš, pojď dál, ty třeštidlo,“ podíval se otec ke stropu, stejně jako hledí svatí v kostele, odložil noviny a zadusil, ač velmi nerad, napůl vykouřenou dýmku. „Á propós, Lů, slušně vychované, téměř dospělé děvče nejdříve zaklepe a vstoupí na vyzvání. Co kdybych z toho leknutí dostal infarkt? Už mi není dvacet.“ Káral dceru a přitom se snažil udržet přísnou grimasu.
„Promiň tati, já nerada, ale to dřív dostaneš infarkt z toho kouření.“ Mávala kolem sebe demonstrativně rukama, aby rozčísla mlhovinu, jež se lehce vznášela prostorem a velmi pomalu opouštěla pracovnu pootevřeným oknem.
„Tak co máš Lů tak neodkladného, že to nepočkalo do odpoledne? Už jsi měla být na cestě do školy, pokud se nemýlím?“ Baron přitom pohlédl na hodinky, aby se v tom utvrdil. „Za pár dní máte zkoušky a máš poslední příležitost se ještě něco naučit.“ Studoval tentokrát již vážným pohledem dceru a posunul si brýle blíže ke kořenu nosu, aby na Lolu lépe viděl. Dým se pomalu odkulil a jemu nemohl ujít ten odvážný oděv, ve kterém Lola hodlala odejít do školy. Než se ovšem nadechl k další výtce, Lola k němu přiskočila, usadila se vedle něj na opěradle, objala ho a položila mu bradu na rameno jako psík, který prosí o pamlsek.
„No právě tati, máme do školy vypracovat esej o tom, jak budeme trávit poslední prázdniny. Je to poslední práce před závěrečnou zkouškou.“
„No a v čem vidíš problém?“ Nechápal baron, kam tím svým výkladem Lola směřuje, ačkoliv tušil, že má něco za lubem. „Vždyť přece víš, že spolu poletíme do Monaka, ostatně jako každý rok a s mámou máte domluvenou pláž na Floridě. Změnilo se snad něco? Mimochodem, pokud se nepletu, v srpnu nastupuješ k nám do firmy jako stážistka,“ ujasňoval si prázdninové aktivity s rodinou, už dávno domluvené a naplánované v celoročně nabitém pořadníku.
„Ano, tati, nepleteš se. Tohle všechno platí a už se moc těším. Ale prvních čtrnáct dní budeme ještě doma a tak jsem si myslela, že bych je mohla strávit v Evropě, víš? I s naší babi, určitě by aspoň jedinkrát ráda viděla svůj rodný domov, možná by i trochu pookřála, nemyslíš? Zdá se mi poslední dobou hodně unavená, i když to nechce na sobě dát znát.“ Zkoušela otce obměkčit a brnkla mu na jednu z citlivých strun, jeho matku, baronkou Elisabeth Kelbitz Rinowskou. Její, stejně jako baronovo rodné sídlo, zámek Rudice, se nacházelo v Československu, konkrétně v Rudicích na Moravě, kde měli Rinowští své kořeny, sahající až někam do středověku. Madam Eli, jak jí v kuloárech bostonské smetánky říkali, se nikdy nesmířila s tím, že jim byl majetek zabaven. Brala to jako velkou křivdu a celý život kladla na srdce synovi i vnučce, že skutečný domov je právě tam, přestože v Bostonu prožili většinu života. Proto synovi pomáhala budovat zázemí, aby jednou vše získal zpátky. Ani Lolu neminula povinnost učit se českému jazyku a nutno říci, že ji babička naučila mluvit česky docela obstojně, jelikož ji češtině od útlého věku učila. Vnučce také předčítala knihy od pohádek až po romány z červené knihovny, které měla Lů nejraději, stejně jako babička Eli.
„Tati prosííím…“ škemrala Lů jako malé děcko. „A víš, že je nyní na rudickém zámku univerzita? Mají tam univerzitní zahrady, věděls to? Víš přece, že miluji květiny a botaniku ze všeho nejvíc, tedy hned za babičkou a samozřejmě za tebou a mámou. Tati… prosím, aspoň na týden, na úplně malou, malinkatou stáž.“ Tulila se k otci a mazala mu med kolem úst (slušně řečeno), ale dnes na to nebyl ten pravý den. Baron nechtěl o něčem takovém vůbec slyšet. Dokázal si představit, co by to s matkou udělalo, kdyby viděla, co se stalo z jejího domova. Dost na tom, že si za války z jejich zámku Němci udělali kasárny, které posléze zabavili komunisti. Naštěstí se jim prostory pro národní výbor zdály až příliš prostorné a daleko od centra, a tak budovu získalo školství. Vytvořili ze zámku jakýsi paskvil pro studenty botaniky, jenž chátrá před očima kvůli nedostatku peněz. Když tedy Lola zmínila spojení Rudice a babi Eli, striktně tuto myšlenku odbyl.
„To není moc dobrý nápad drahoušku, babi Eli už je hodně stará a takovou cestu by nevydržela.“ Nechtěl Lole říkat víc, než bylo nezbytně nutné. „Á propos… tohle vyzývavé nic z vandrákova prosím sundej a vezmi si na sebe důstojnější oblečení.“ Snažil se baron přesměrovat hovor jiným směrem než k matce, ale tento výchovný políček by Lolu i tak neminul. Baron byl stará škola a tyto příliš módní obnažené výstřelky mladých dívek nechápal.
„Ale tati, tohle je přeci cool. U nás ve škole tak chodí všechny holky.“
„Možná je to ve škole cool, jak říkáš, ale ty jsi Kelbitz Rinowská, reprezentuješ naši rodinu a tohle oblečeni je pro tebe zcela nevhodné. Pamatuj, co ti říkává máma. Dívka má být slušná a neokoukaná a v tom s mámou zcela souhlasím. This is cool.“ Lola chtěla ještě něco namítnout, ale to už vcházel do salónu majordomus Josef, aby ohlásil návštěvu.
„Barone, slečno Lolo, doktor Ditrich je zde. Mohu jej uvést?“ Ohlásit tímto prkenným způsobem návštěvu, ačkoli v soukromí se Josef bavil s baronem zcela jinak. Dokazovalo to i tágo se jmenovkou Josef.
„Ovšemže Josefe, už na něj čekáme, děkuji. Lú, běž se prosím převléci do svého pokoje, musíme tady s doktorem něco důležitého probrat, Josef tě poté odveze do školy.“
„Ale ...“ stihla říci Lola, když jí otcovo zvednuté obočí dalo jasný signál. To už věděla, že s otcem nic nezmůže. Obrátila se na podpatku a uraženě odcházela ze salónku. Ne však daleko. Hned za dveřmi zahnula k oknu a schovala se za těžký sametový závěs. Už od dětství, kdy zde objevila malý větrací průduch, bylo jejím tajemstvím, že zde slyší každé slovo pronesené v salónku. Její bystré myšlení jí totiž napovídalo, že je něco v nepořádku. Doktor sice býval u babi Eli pečený vařený, ale vždy se ohlásil dopředu. Dnes ovšem přišel mimo svůj přesný rozvrh a to u něj nebývalo zvykem. Otec také nebyl zcela ve své kůži a to o lecčems vypovídalo.
Chvíli na to, co zmizela za závěsem, objevil se Josef i s doktorem Ditrichem Kolincem, uhlazeným gentlemanem a lékařem na penzi. Táhlo mu na čtyřiaosmdesát, ale jeho fyzička byla obdivuhodná, nebýt bílé hřívy a stejně bílého plnovousu, stěží by mu někdo mohl hádat tento úctyhodný věk. Od doby co přenechal primariát v sanatoriu pro válečné veterány svému nástupci, vykonával soukromou praxi a to s pravidelnou přesností, každý den a za každého počasí. Dnes už jen pro okruh svých dlouholetých klientů z takříkajíc lepší společnosti, kterých, nutno říci, nebylo málo.
„Rád Vás vidím, starý příteli, ač musím přiznat, že bych Vás raději viděl za jiných okolností.“ Uvítal baron doktora a pobídnul jej ke sklence dobré whisky. Ač by doktor normálně tuto nabídku ze slušnosti odmítnul, tedy pokud by to nebyla jen přátelská návštěva, dnes do něj whisky spadla jako okov do studny. Baron jen překvapeně pozvedl vrásčité obočí, nebylo pochyb, že zpráva, kterou od něj očekával, není přívětivá. To již do salónku přicházela i baronova žena Ester, aby si společně vyslechli doktorovo resumé o babi Eli.
„Baronko, barone,“ lehce se doktor uklonil, jak to míval ve zvyku u svých klientů.
„Ditrichu, nechejme dnes těch oficialit. Řekni nám to rovnou, prosím.“ Přerušil doktora baron.
„Tak tedy dobrá,“ nadechl se a vydechl jako nervózní herec před premiérou. „Omlouvám se, že jsem vám hned nevolal, raději jsem chtěl výsledky a stav paní baronky probrat osobně.“ Chvíli se odmlčel, jako by hledal ta správná slova. „Věřte, že mne to samotného rmoutí, ale podle posledních snímků se metastázy bohužel rozšířily více, než jsme předpokládali. Vzhledem k věku a s tak slabým srdíčkem, jako má paní baronka, je zázrak, že stále žije. Nemohu ta slova ani vyslovit, ale myslím, že je na místě, myslet na nejhorší…. Je mi to, Františku, opravdu líto.“
Baron sundal brýle a mnul si otlačený nos, což dělával vždy, když přemýšlel, nebo jej něco trápilo. Tentokrát se tímto gestem pokoušel zatlačit několik slz.
Ani Ester se neubránila slzám, ale věděla, že musí zůstat pro svého muže silná. „Františku, přece jsme to čekali…“ stiskla svému muži ruku, aby mu dala pocit sounáležitosti a podpory. Měla starou baronku stejně ráda jako František. Vždyť to byla právě madam Eli, kdo ji přijal se srdcem na dlani a uvedl znovu do společnosti. Byla vždy elegantní a krásná, stejně jak vypadala, tak se i ke každému chovala, ať to byl někdo z bohatých vrstev nebo ten poslední z chudých. Proto ji všichni milovali, posílali dopisy, aby projevili sounáležitost nebo aspoň popřáli brzké uzdravení. Dnes ani Josefa ta zpráva nenechala klidným. Prožil v tomto domě společně s baronkou kus života, mnohokrát spolu rozprávěli za zavřenými dveřmi jako přátelé. Viděl to i na ostatním personálu, že jim baronka není lhostejná.
„Ano, Esterko, ale přece jen jsem doufal, že babi… však víš, jak na ni Lů visí. Představ si, že ji chtěla vzít do Rudic.“ Nemohl zapomenout na rozpravu, kterou měli zrovna před chvílí. „Jak jí to jen teď říci?“ Ale nebylo potřeba Lole něco vysvětlovat. Schovaná za těžkým závěsem slyšela každé slovo. A také už jí nebylo pět. Tušila, že se s babi něco děje. Vždy bývala plná života, i v tomto věku. A snad nikdy nestonala, až nyní na sklonku života, ale že je to s ní tak vážné, Lola vůbec netušila. Vyběhla uplakaná z těžkých závěsů rovnou do salónu a matce do klína.
„Proboha Lů, kde ses tady vzala?“ Dívala se matka na Lolu jako na zjevení a stejně tak hleděli otec i doktor Ditrich.
„Slyšela jsem všechno. Takže babička nám umře?“ Dívala se otci do očí. Nechtěl jí lhát, ale nechtěl ani pojmenovat pravdu. Proto raději mlčel a odklonil zrak.
„Promiň, Lů… takhle ses to dozvědět neměla,“ objala Ester svou dceru. „Tedˇ musíme být silní, už kvůli babičce, ať ten čas, co jí zbývá, prožije v klidu.“
„Holčičko, jednou tohle přijít muselo a věř, že si všichni přejeme, aby se babička uzdravila. Ale na stáří je medicína krátká a peníze nic nezmůžou. Tentokrát už je to opravdu vážné.“ Otec se snažil Lolu připravit na tu nejhorší možnost, kterou si ještě sám nechtěl připustit. Stejně jako si nechtěl připouštět, že sám je ve věku, kdy se může ledacos přihodit a zanechá zde Ester a svou dcerku samotné.
„Ale vždyť nikdy nic neřekla, na nic si nestěžovala?“ Vylévala si Lola smutek na matčino rameno, ač si uvědomovala, že tu babička nebude navěky. Jen teď, kdy vzdálená pravda nabývala skutečných obrysů, jí to přišlo nespravedlivé a strašně líto. Věděla, že se jí bude hrozně stýskat.
„Lů, babička už se léčí pár let, jen tě tím nechtěla trápit. Je zázrak, že se dožila takového úctyhodného věku i s touhle diagnózou, ale jak jsi slyšela, zhoršuje se to velmi rychle. Musíme být teď silní a užívat s babi Eli každou možnou chvilku.“ Zkoušel baron mírnit Lolin zármutek.
„Ester, Františku, slečno Lolo, jestli nyní dovolíte, šel bych paní baronku navštívit,“ uklonil se doktor a čekal na symbolické svolení. Baron jen pokýval souhlasně hlavou, načež chytil Lolu za ruku, ne však proto, aby ji utěšil, ale zastavil. Měla totiž nutkání babičku okamžitě navštívit.
„Lů, nemyslím, že to nyní bude vhodné.“ Tušil, že chce být doktor Ditrich s matkou aspoň chvíli o samotě. Lola se rozplakala a odběhla směrem ke svému pokoji.
„Lů, vrať se!“ Snažil se baron přivolat dceru zpět.
„Františku, nech ji, však ji to přejde, potřebuje se z toho vybrečet.“ Baron pohladil Ester po dlani a uznal, že na výchovu není ten správný okamžik. „Esterko, kde bych jen bez tebe byl,“ díval se jí vděčně do očí a ona ho lehce se stejnou vděčností a láskou pohladila ve vlasech.