Báseň - Předehra

Předehra

Bylo už pozdě večer, možná svítalo

a všechna vína už dávno vyšuměla.

A žena, které se mé srdce dotýkalo, neměla skoro nic.

Seděla v křesle, téměř obnažená.

Skrytá pod košilkou a stínem malé lampy.

Viděl jsem siluetu oblých křivek.

A ona drze, bez pocitů hanby, láká mne ke svému klínu

a já k ní slétám, jako moucha do zářivek.

Jazyky hbité, hrají na honěnou,

smývají rtěnku z rudých rtů

Smyslné polibky pak nelze opomenout, na hladké šíji,

zkrocené laně, jenž šeptá mon amour.

Mrazivá vášeň dotyků, vystřídá prudký žár.

Kdopak pak by odolal opojné vůni

když tvář proplula Trafalgar, dvě strážní věže,

jenž na poplach teď duní.

Když padne závoj, dřív cudně skryté zbraně,

jsem rázem zrazen řečí svého těla.

Klečím a ruce hledaj cestu k bráně, skrze její dlaně,

ale něco našeptává, že takhle bys to chtěla.

Tohle je dar všech darů, ale i prokletí.

Umění bohů vzbudit chtíč.

Brána je volná, poprvé, podruhé, potřetí,

jen pravý klíčník najde k zámku klíč.