Šopa - povídka

Šopa

Stará dřevěná bouda pro úschovu léty nashromážděného haraburdí, stávala a mnohdy ještě stojí jako přídomek u nejedné chalupy. A ta naše, přilepená nevzhledně ke zdi domku, nebyla výjimkou. Pradědeček i děda, oba dělnického původu, kutilové a machři na všechno, jako správní chalupníci, zemědělci, chovatelé a opraváři v jedné osobě, shromažďovali své poklady celý život. Pod heslem, „nikdy nevíš, kdy se Ti to bude hodit,“měli nashromážděno snad vše, co je u takové chalupy potřeba, ba ještě něco navíc. Třeba takové ostrby, braštan, verpánek pro natloukání kosy, troky, necky, hrábě, džbery, cepy, ale taky spoustu nářadí od železa, jako sekáče, vrtáky, kramle, stahováky, klíče, taky kalfas, zednickou kelňu, fanglu, i mnoho věcí od dřeva, kde nemohly chybět sekery, pily, dláta, nebozezy a mnoho jiného. Prostě od každého řemesla a činnosti něco. Dokonce měli v šopě zaparkovaný po domácku vyrobený traktůrek a k němu různá „udělátka“ pro práci na zahradě. Vzhled toho uprděného pavouka, jak říkávala naše babi, mohli dědovi závidět i tvůrci Stártreku. Kapotáž z blatníků starého tatraplánu včetně polstrované sedačky, kolem motoru to vypadalo jako malá sestava palírny či chemická laboratoř plná měděných trubiček a mosazných baněk. Krom volantu plno páček a hejblátek, právě pro ta udělátka, které orají, plejí, kultivují, řádkují či obracejí seno, prostě krása.

Časem šopu obhospodařoval otec a vše kolem připomínalo sklad náhradních dílů pro jeho miláčka Škodu MB. Už jako dítě mne ta kouzelná bouda přitahovala. Líbila se mi její vůně po naftě a téru mísenou s vůní starého dřeva. Připadal jsem si jako v jiném světě, jako bych se vrátil o sto let zpátky. Možná znáte ten pocit, kdy na vás dýchne vůně staré půdy, a představy se rozeběhnou na plné obrátky. Tehdy jsem dědovi i tátovi rád koukával pod ruce, kdykoliv, cokoliv v boudě opravovali, či vyráběli. Byla to paráda, když rozbitá věc znovu fungovala tak jak měla a já byl stejně nadšený jako oni. Tak nějak mne bouda pohltila a postupem času se stala mým královstvím. Její kouzlo jsem později nacházel spíše v nářadí, šroubcích a matičkách, jež nabízela v nepřeberném množství, jelikož v šestnácti letech, jako zralý pubescent, bych se nemohl obejít, bez vytuněného pionýra, tedy fichtla, jak se mu s oblibou říkávalo. Prostě každá generace si do té boudy, jež praskala ve švech, přidala nějaký ten svůj poklad. Nebylo v nískoro k hnutí, ale i přesto byla stále svědkem všech debat o nesmrtelnosti brouka a všech kutilských počinů.

Jednoho, krásného dne však přišlo, co jednou přijít muselo.

Bylo léto a na zahradě se tradičně sešla rodina, na oblíbenou grilovačku. Krkovička voněla do okolí, pivečko pěnilo do léty ověřených krýglů a tetky předváděly své kulinářské umění v podobě buchet a koláčků, prostě radost. Zatímco se u grilu probírala politika, sport a seriály, děti si krátily chvíli na zahradě.

„Deset, devět, osm, tři, dva, jedna, už jdu.“ Zvolal Jeník a vyběhnul prohledávat známé skrýše v okolí domku.

„Esce ne.“ Křičel na cele kolo Tomík, lezoucí našemu Fíkovi, čistokrevnému voříškovi do boudy. Kousek vedle se v kymácejícím sudu chichotala Anička a Pepíkovou skrýš vyzradil děda. Zrovna dával králíkům, když zahlédl postavičku, jak se drape po žebříku na seník.

„Pepíku, jdeš s toho žebříku dolů?! Ještě mi tam našlapeš do vajíček. Někde mi tam zanáší, mrcha.“ Jen tak si ještě ufouknul pod vousy, aby Pepík neslyšel.

„Dědo, to musíš tak hulákat? Teď mě Jeník určitě zapiká.“ Posmutněle se Pepík zamračil, ale když viděl dědu mrskat vousy, raději trucovitě slezl.

Netrvalo dlouho a Jeník našel všechny děti, krom Vendulky. Ale hledat jí nemusel, zakrátko se prozradila sama. Pronikavý výkřik a pláč, byl dostatečný směrovač a ukazatel. Teta Jana v tu ránu vyprskla ukousnutý koláč strejdovi Tondovi rovnou do obličeje.

„Tondo, tak dělej proboha něco?“ Burcovala teta otce svých dětí, věčného pohodáře. Ale to nemusela, nářek Vendulky jej tentokrát v klidu nenechal. Vyskočil od stolu tak prudce, div tento lehce rozklížený, kymácející se stůl, vypodložený kouskem dřeva nepřevrhnul ostatním do klína. Pravda, do anglického trávníku měla zahrada daleko.

Hned za strejdou běžela teta Jana, za ní babička, máma, táta i já. Zbytek rodiny toto malé drama raději sledoval z povzdálí. Strejda Lojzík si oharkem zapálil oblíbené retko a tetičky Dáša a Růženka počaly svolávat zbytek dětí, jako když kvočny shání kuřata.

Strejdovy kroky mířily rovnou k šopě, odkud vycházel Vendulčin hlásek. Jeník s Pepíkem a dědou, už byli na místě a snažili se Vendulce pomoci. Nešlo to, nožička se zaklínila mezi špice starého kola a každý pokus končil srdceryvným pláčem. Aby jí totiž nikdo neviděl, šplhala po harampádí do tmavého koutu, až jí nožka sklouzla nešťastně mezi rám kola a staré necky, jež byly založeny další vrstvou věcí, jen o pár let mladších. Nebylo zbytí než část harampádí vynést a takto se pomalu prokopat až k uvízlé nožce.

„Tondo, nehrkej mi s tím šuplíkem. Ať se nerozpadne, mám tam hřebíky.“

„Kluci to je kýbl s hnojivem, tak kurňa bacha.“

„Franto uhni, raději to vyndám sám. S těmi roztřepanými, havířskými pazurami, možeš tak akorát cukrovat koláče“, děda jednoznačně převzal iniciativu a pod jeho dozorem se vynášelo haraburdí ven a zase zpátky.

Musím teda říct, že otec i strejda se drželi, jindy by si už byli, vjeli s dědou do vlasů, ale přítomnost tety, mámy a babičky, které jako drábi, dohlížely nad vykonávanou záchrannou akcí, držely všechny na uzdě. A tak se za malou chvíli podařilo Vendulku vyprostit. Zaplať Pánbůh, měla jen vymknutý kotník a pár škrábanců. Zato táta s dědou to schytali od mámy a babičky nejvíce. Dávaly jim Vendulčino zranění za vinu a jako omáčku přidaly hororové zkazky, jak mohlo vše dopadnout. Oponentura z jejich strany, že tam nikdo nemá co dělat, jim spíše přitížila, a byli vzápětí nazváni starými kozly a sběrateli odpadů.

Náladu však vyspravil návrat usměvavé Vendulky z nemocnice, která si přivezla k obdivu i závisti všech dětí, berličky a krásnou sádru. Ten den se grilovací orgie protáhly až do brzkých ranních hodin, kde se také pod nátlakem babičky, mámy i tetiček dohodla brigáda k úklidu celé šopy.

Slib daný otcem a dědou v opojení alkoholu, již nebylo možné vzít zpět. A tak další víkend, vypukla akce „Z“, jak se kdysi říkávalo. Pro tento účel si táta nechal přivést ze sběrny kontejner. „Když už, tak už a jaký pak s tím štráchy, náplast se má strhnout rychle a bezbolestně.“

Ten den jsem si raději přivstal a začal s vyklizením dříve, abych mohl odpoledne pryč. A šlo mi to docela dobře, ovšem jen do chvíle, než se zjevil otec.

„Kam s tím jdeš?“ Změřil si mne přísně.

Nejdřív nechápu, o čem to mluví, držíc v ruce staré pozinkované, leč lehce narezlé plechy. Vytrhl mi je z rukou a šel je uložit zpět do šopy.

„Víš, kolik mě stály…piv. Dodal tak vážně, jako by to byl jeho největší poklad, ale nebyl. Chtělo se mi smát, ale stačilo, aby se otec nahnul do kontejneru, a málem jsem volal záchranku. Nemohl uvěřit, že můžu vyhodit takové poklady, jako starý přidřený motor, děravé zahradní kolečka, nefunkční sekačku vyrobenou ze starého kočárku a motorku z pračky, kterou otec kdysi vlastnoručně vyrobil, ráfky na kola Škody MB, které už deset let nemáme a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Se vším mněl své plány, které už dvacet let nestihnul uskutečnit. No, nakonec jsme místo nošení haraburdí do kontejneru, kontejner vybírali, až v něm zůstalo jen pár rezavých trubek.

„Víš co, Danku, běž něco pojíst a já si to tady zatím přeberu.“ Poklepal mi na rameno a pustil se do práce.

Ani jsem nestihl dopít čaj a venku se strhla ohromná hádka. To se otec s dědou přetahovali o jakousi nádobu.

„A co s tím jako budeš dělat? Vždyť je to kus starého děravého plechu!“ Houkl otec s respektem na svého otce.

„Kdybys nebyl blbej, věděl bys, že je to nádoba na setí obilí. To si takto přehodíš přes rameno, nasypeš zboží a už seješ.“ Udělal pár kroků, aby otci demonstroval způsob setí.

„A kdo dneska ručně seje na poli? Klepal si otec na čelo, čímž dával dědovi jasně najevo, co si o tom myslí a nádobu znovu odnášel ke kontejneru.

„Víš co, dej to sem, babička si do ní nasadí aspoň muškáty. Vyškubl otci nádobu z rukou a dal ji vítězoslavně bokem. Jakmile se však otočil zpět k otci, uviděl v jeho rukou další srdcovku.

„Seš padlý na hlavu, to je medomet? Víš, jakou to má dneska cenu?“ Máchal kolem sebe děda rozčíleně rukama.

„Možná pět korun na šrotišti a to je budu přemlouvat, aby si ten děravý krám vzali.“ Kontroval dědovi otec.

„Tak vidíš, když ho tam nechtěj, tak si ho necháme.“ A položil jej vedle nádoby na zboží. Poté stejně jako otec nahlídnul do kontejneru. Chvíli na to zrudnul, zakroutil hlavou, naklonil se dovnitř a tahal ven starý chladič.

„Tati, to nemyslíš vážně! Co s tím budeš dělat, vždyť teče a pavouka už taky nemáš?“

„Ten půjde z domu, jedině přes mojí mrtvolu.“ Utnul děda tento rozhovor a tím také skončila akce „Z“. Prostě jsme narazili na generační názorové rozdíly a z toho plynoucí, různý pohled na užitečnost všeho haraburdí, které šopa nabízela. Otec tedy s omluvou vrátil prázdný kontejner, a všechny poklady ještě dlouho zůstaly na svém místě ve staré šopě.

Ovšem čas nelze zastavit, domek s ubíhajícími léty potřeboval nový kabát a to znamenalo odstranit i boudu přilepenou ke zdi. Majíc stále v paměti společnou akci při likvidaci starého haraburdí, raději jsem oba aktéry, otce i dědu, vyslal za pratetičkou, dědovou sestrou na Slovensko a poté se pustil do práce, ať mám přes víkend vše hotovo. Srdce mi trochu krvácelo, když jsem se zbavoval torza mé první motorky a některých opravdu starých kousku naše letité veteše, ale jak říkal kdysi otec, náplast se má strhnout rychle a bezbolestně. S každým kouskem, jenž se mi dostal po létech do ruky, se v hlavě otevřel šuplík plný vzpomínek, které by jinak byly dávno zapomenuty. A tehdy mi došlo, že poklady, které šopa uchovávala, nebyly materiální, ale vzpomínky, to bylo na ní to nejcennější. I proto jsem si ponechal nářadí a věci, na kterých otec i děda lpěli nejvíce.

Po návratu ze Slovenska otec s dědou viděli už jen vykopané základy pro novou garáž a po šopě ani památky. Dlouho tam stáli, jako kamenné sloupy a snad uronili i slzu, ač věděli, co je po příjezdu čeká. Ještě nějakou dobu se nemohli smířit s faktem, že už bouda není. Dávali mi to za vinu a do garáže se jim nechtělo. Netušili však, že se do ní postupně vrací některé kousky a nářadí, které po opravě sloužily spíš jako rekvizity a zdobily novou garáž. Nemohl chybět ani tátův sportovní volant, na který byl ve svém MB patřičně hrdý. Ale nejlépe se na zdi vyjímal dědův chladič z uprděného pavouka a jako bonus mi kamarád vyrobil ze starého medometu otočnou skříňku na šroubky. Vzpomínám na ten den, kdy jsem vše připravil a pozval oba na oficiální kolaudaci garáže. Málem to s nimi seklo a dojetím ukápla i slza, tehdy mi bylo odpuštěno.

Nevím proč, ale i když šopa dávno nestojí a děda už se ztratil, vždy naše společné chvíle s otcem a mým synem končí v garáží u medometu, který mimo jiné, slouží jako stolička pro vychlazené pivko a je opět svědkem všech debat o nesmrtelnosti brouka. Je to prostě místo, kde působí nějaká magická síla, která nás odtamtud nechce pustit.